Každoročně se na celém světě provede více než 230 miliónů chirurgických zákroků.¹ Mnoho těchto pacientů je operováno v celkové anestezii s příslušnou mechanickou ventilací, která pro ně představuje potenciální riziko pooperačních plicních komplikací (PPC). Ačkoli výsledky výzkumu prováděného na toto téma nejsou jednoznačné, důkazy získané v posledních několika letech naznačují, že strategie ochrany plic by se u chirurgických pacientů měly používat, přestože ne všechny otázky byly dostatečně zodpovězeny.

Tento článek se věnuje současné diskuzi o strategiích ochranné plicní ventilace v průběhu operace. V odborné literatuře se diskuze zaměřuje na následující parametry a nastavení ventilátoru: dechový objem (VT), použití pozitivního end-exspiračního přetlaku (PEEP) a frakce kyslíku ve vdechovaném vzduchu (FiO₂) a dále recruitment manévry a hnací tlaky/plateau. Mnoho studií se zabývá vlivem rozsahu dechového objemu na plíce během intraoperační ventilace. Tyto studie naznačují, že strategie ochranné plicní ventilace využívající snížený VT mají příznivý účinek na incidenci pooperačních plicních komplikací (PPC).² To však současná standardní péče na operačních sálech nezohledňuje. Na druhou stranu se použití a přínos PEEP stále jeví jako kontroverzní. Optimální PEEP dosud nebyl definován; v současných diskuzích je však patrný příklon ke střednímu až nízkému PEEP.³ Kromě toho se doporučuje pomocí titrace přizpůsobit PEEP a recruitment manévry jednotlivým pacientům. Z hlediska FiO₂ se mělo v minulosti za to, že vysoká frakce kyslíku ve vdechovaném vzduchu zlepšuje oxygenaci a omezuje pooperační nauzeu a zvracení (PONV) a že také předchází infekcím v místě výkonu. Dnes se zdá, že se toto vnímání změnilo.¹